titul WEB.jpg

Paměti HÄFTLINGŮ

0001 (6).jpg
Paměti HÄFTLINGŮ (z let 1942 – 1945)
Jan Kamlach a Stanislav Linhart z Lipí
 

Zatčení Gestapem a výslechy v Českých Budějovicích

 
V roce 1942 šli spolu Stanislav Linhart a Jan Kamlach na svátek Všech svatých na hřbitov a při této příležitosti se Jan Kamlach zmínil, že Gestapo zatklo Tondu Přibyla z Habří. Tak došli k názoru, že na ně dříve nebo později také dojde řada. V lednu 1943 Gestapo zatklo Jaroslava Antropiuse (z Lipí) někde v Německu a Františka Šturmu, který dělal v Hardtmuthce v Českých Budějovicích, a který jim přinášel výtisky Rudého práva, jejž příležitostně předávali různým známým.
 
Dne 4. března 1943 došla řada i na ně. Jana Kamlacha odvezlo Gestapo z Lipí a Stanislava Linharta přivezli ze strakonické zbrojovky, kde byl zaměstnán. Nevěděli jeden o druhém.  Asi třetí den po zatčení vedli Stanislava Linharta k výslechu, na chodbě seděl Jan Kamlach celý bledý, byli překvapeni a jenom se po sobě překvapeně podívali, ale nepromluvili, protože to nešlo.
 
Pan Linhart byl u výslechu dvakrát. Vždy to bylo za pomoci pendreků, po třetí už jen zapisovali, neboť zakrátko odjížděli do Terezína. Jak to měl s výslechy pan Kamlach, neví, protože se na toto téma nikdy spolu nebavili, ale nejspíše stejně, neboť to byly jejich metody. U výslechů byli vždy dva gestapáci. Jeden byl Neubauer z Homol, který Lipí dobře znal a ten druhý byl odněkud z Prahy. Během výslechů byl každý na samotce ,,ajnclíku,, a po výsleších je dali na pár dní do společné cely, odkud je několikrát odvedli na střelecký ostrov na pomocnou práci. Tam také pracovali civilisté a mezi nimi byl i Šmajda muzikant z Dubného, který jim na záchodech nechal několikrát kus chleba. Když se pak vrátili domů, tak mu poděkovali a už s úsměvem na toto téma vzpomínali. Z Lipí zatklo Gestapo osm mužů a jednu ženu, Marii Šturmovou (dnešní Traplovou).
 

Terezín    

 
Pak přišel 8. duben a asi třicet mužů odvedli na vlakové nádraží, kde nastoupili do osobního vagonu s patřičnou SS stráží a odvezli je do Terezína. Tam je ihned po příjezdu SSmani prohledali, a všichni při tom obdrželi pořádnou facku na uvítanou. Pan Linhart i pan Kamlach se stále drželi pohromadě. Po ubytování druhý den je hnali na nádraží a jeli do Litoměřic na nádraží, kde museli vyměňovat kolejnice a švely, které také podbíjeli. K obědu jim vozili z Terezína jako polévku spařený tuřín. Oba to snědli, ale kdo to nemohl sníst, tak to zahrabal do drobného uhlí. Civilní zaměstnanci Němci se jim pochechtávali a pozorovali, kdo to nesnědl. Poté upozorňovali stráže SS, a ti nařídili nášup, což znamenalo, že  to člověk musel před jejich zraky sníst. Tak to trvalo do 21. dubna 1943.
 

Cesta do Osvětimi

 
22. dubna je odvedli do Bohušovic na nádraží. To už jich bylo kolem třista, neboť do Terezína posílali vězně všechna Gestapa z celého Protektorátu (Českých Budějovic, Plzně, Hradce Králové, Pardubic, Prahy, Klatov, atd.). Jejich průvod na nádraží sledovali desítky a desítky lidí z Bohušovic a okolí. Naložili je asi po třiceti do krytých nákladních vagónů a hned jeli směr Drážďany. Z Drážďan byli přesměrováni na východ. Celou tu cestu se dohadovali, kam vůbec jedou, nikdo jim nic neřekl. Kolovali mezi nimi dohady, že jedou na Ukrajinu obdělávat pole, protože v tu dobu Němci vozili z Ukrajiny celé vlaky černozemě do Německa. Další variantou byla možnost, že jedou do Osvětimi. O této variantě většina z nich věděla jen to, že v Osvětimi jsou solné doly, a že se odtud nikdo nevrátí. Toto tvrdil i Jan Kamlach, který o poměrech v Osvětimi již něco věděl. Nevěděli, jak dlouho jeli, ale úvahy, že jedou na Ukrajinu, převládaly. Po dlouhé cestě a stálých úvahách zahlédli tabuli „Osvětim“.
 

Osvětim

 
22. dubna žádný nepromluvil ani slovo, jak byli překvapeni. Najednou vlak zastavil a všichni museli vystoupit na nějakou rampu a odtud je hnali do koupelen. Cestou na ně tamní vězni volali, aby nepili vodu, že je zde velká epidemie tyfu. U koupelny stály dva sudy eintopfu zvaného „Komanda“, které obsahovaly vlasy, špulky, špendlíky a spoustu jiných předmětů, které pocházely z balíčků řeckých židů. Jíst to museli, protože měli velký hlad po té dlouhé cestě. Po osprchování a dezinfekci je odvedli do zděných bloků, jaké jsou k vidění v televizi. Tam obsadili patrové postele, s Jeníkem byli pořád spolu. Druhý den ráno z nich udělali velkou skupinu (komando) a šli branou ,,Arbait machtfrei“ na práci na nějakou velkou rampu. Před branou hrála kapela ,,Proč bychom se netěšili“ atd. a na pravé straně klečeli dva Poláci, kteří čekali na smrt, neboť utekli a chytili je. Museli se všichni zastavit a povinně se na ně dívat, jinak to SS trestali. Utíkali ponejvíce Poláci, protože to tam znali.
 
Cestou na pracoviště několikrát potkali komando žen, ve kterém byla Marie Šturmová. Tak  ji alespoň úsměvem pozdravili. Na této železniční rampě vozili pan Kamlach i pan Linhart cihly, beton a hlínu, musela to být plná kolečka, což trvalo do 15. června 1943. O nedělích odpoledne bylo volno, tak oba chodili poslouchat koncert asi dvaceti muzikantů, převážně Čechů.
 

Javorzno

 
15. června 1943 SS vybralo asi padesát vězňů a odvezli je do Javorzna, kde se stavěla ohromná elektrárna. Jan Kamlach zůstal v Osvětimi až do 20. srpna 1943, poté se znovu oba sešli. V té době Jana Kamlacha přeřadili do truhlárny, protože řemeslníky potřebovali. V Javorznu se hloubilo koryto řeky. Bylo tam hodně Francouzů, Belgičanů, Rusů a židů. SS, kteří je hlídali, si krátili chvíli tím, že když se někdo u lopaty narovnal, tak ho zavolali k sobě, začali ho řezat pendrekem, až jim ten člověk bolestí začal utíkat, pak ho zastřelili, protože se prý pokusil o útěk. Spolu s Čechy to odnesly všechny národnosti, co tam byly. Eintopf vozili z Osvětimi a rozdávali ho kápové litrovou naběračkou, kterou nedávali plnou, aby na ně hodně zbylo. Někteří Rusové se proti tomu bouřili, tak jim dal kápo naběračkou do hlavy, až jim tekla krev do polévky a ten člověk to snědl a ještě to vylízal špinavými prsty. Misku pak dostal další vězeň, protože jich bylo málo. Cestou domů ze staveniště každý nesl dvě cihly, bylo to asi dva kilometry.
 

Buchenwald

 
20. srpna 1943 příkazem stáhli z okolních koncentračních táborů všechny Čechy a už 21. srpna odjížděli do Buchenwaldu. Pan Kamlach i pan Linhart jeli v jednom vagonu. Oba dostali z domova balíčky. Stanislav Linhart dostal pěkná jablka a nějaké drobnosti a Jan Kamlach dostal také pěkný balíček. Nahnali je do vagónů, přičemž si balíčky šetřili na horší časy. Do Buchenwaldu je z  Weimaru převezli auty do koupelen a desinfekcí. Balíčky museli odložit a vícekrát je neviděli. Bylo jim to hrozně líto. V Buchenwaldu je nastěhovali nejprve do zvláštního malého tábora na pozorování, jestli nepřivezli nějakou nakažlivou nemoc. Dostali také nová čísla. Jan Kamlach č. 16050 a Stanislav Linhart č. 16048. Pracovali v kamenolomu a kameny nosili do tábora. Kdo měl menší kámen, tak mu na bráně SS kámen sebrali a dali ho někomu jinému a ten, co kámen neměl, dostal pendrekem. Buchenwald byl lidštější oproti polským koncentračním táborům. Z Osvětimi s nimi přijeli dva kápové, jeden byl Němec a ten druhý byl Kukla, který byl na naše lidi zlý už v Terezíně. Takže se na něho pamětníci vrhli a dřeváky ho utloukli. SS se při apelu vyjádřili, že pro takové lidi je místo jen v krematoriu.
 

Dora   

 
V tu dobu Itálie kapitulovala a tak se těšili, že válka do půl roku skončí. Dne 9. září 1943 celý transport odvezli na Doru, kam si vybrali samé mladé lidi. Pan Kamlach i pan Linhart na Doru přijeli spolu, bylo jich celkem něco kolem stovky a byli první transport. Do Dory dorazili auty, což bylo asi sto kilometrů od Nordhausenu. Kuchyně tam byla jako přístřešek zrovna tak jako latríny. Stráže SS bydlely v papírových stanech a vězni spali v tunelech. První dny nosili díly na dřevěné baráky, vždy čtyři vězni nesli jeden díl. Díly se vyráběly v Jihlavě. Nosili je asi osmset metrů. Díly byly dlouhé, při chůzi pérovaly, takže se zdály být ještě těžší. Oba dva byli stále v jedné partě. V tunelu si zabrali každý jeden slamník a ulehli mezi kameny, aby je to tolik netlačilo. Během spánku se menší kameny na stropě uvolňovaly a padaly na ně. Ještě horší byla voda, která se z vápence uvolňovala, a z výšky asi dvanáct metrů padaly kapky, to byla hrozná rána z té výšky. Protože se tunely hloubily dále, tak v noci slyšeli rachot strojů a odstřelování vápence, ráno nebyli vyspaní. Ke snídani tam dostali dvacet deka chleba, hranolek margarinu a černou kávu. Jan Kamlach říkával, že chleba je z pilin a kafe z žaludů. V poledne byla zupa, což byl uvařený tuřín ve vodě. Večer byl příděl chleba jako ráno. Toto jídlo bylo ve všech lágrech stejné.
 
Tunely měly kulatý profil o průměru dvanáct až patnáct metrů. Tyto tunely do 1/3 zaváželi a posléze povrch betonovali, aby se tam mohli umístit stroje. Do těchto zabetonovaných míst jim postavili čtyřpatrové pryčny. Do tunelů přiváželi neustále nové vězně z ostatních koncentračních táborů. Byli to häftlingové z celé Evropy, převážně Francouzi, Rusové, Ukrajinci, Poláci, Belgičané a Holanďané. Všichni pracovali v tunelech. Jan Kamlach i Stanislav Linhart spolu vozili kolečka hlíny a také betonu. Pracovní doba byla od dvanácti hodin v poledne do půlnoci a od půlnoci do dvanácti hodin poledne. Když nastupovali do práce ve dvanáct hodin v noci, tak ve dvanáct hodin v poledne stáli dvě hodiny na apelu, někdy i déle, když esesákům nesouhlasily počty vězňů. Potom se trochu umyli, snědli chudou večeři a také vybrali vši, které byly značně rozšířeny. Poté ulehli na pryčnách ke spánku a ve dvanáct hodin v noci zase do tunelu do práce. Takhle to trvalo asi osm měsíců, kdy je nastěhovali do dřevěných baráků, které mezitím postavili další vězni. Rovněž postavili blok č. 17, což byla nemocnice. Postavili také krematorium, neboť v tunelech umíraly stovky vězňů. Zpočátku tyto vězně vozili do Buchenwaldu do krematoria. Bylo to tak 30-50 vězňů denně, kteří umírali v tunelech a v nemocnici. Češi měli tu výhodu, že časem dostávali od rodičů balíčky, hlavně s chlebem. Obsahovaly také trochu marmelády v kelímcích, sádla, apod. Chléb (3 kg) posílali čerstvý a stalo se vždy to, než ho dostali, tak chléb za tu dobu celý zplesnivěl všemi barvami. Ořezaný plesnivý chléb museli naházet do popelnice a tento plesnivý chléb Rusové vybírali a jedli, proto jich také tolik umíralo. Každý balíček na lágrové poště ještě otevřeli a co se jim hodilo, tak si vzali: např. cigarety, čokoládu, apod..
 
Za tu dobu se při práci v tunelech Stanislav Linhart nachladl a po celém těle byl oteklý. Takových případů bylo mnoho. Byl proto nucen navštívit nemocnici, kde měl službu doktor Dudárek z Českých Budějovic, který ho do nemocnice přijal. Jako přijímací lékaři se v nemocnici střídali Francouzi, Němci, Poláci, Belgičané. Samozřejmě si tam každý bral svoje lidi. Stanislav Linhart dostal zánět ledvin a voda se mu z těla neztrácela, ačkoliv jiní, co tam byli, voda se jim z těla ztratila a mohli být propuštěni. V nemocnici neexistovaly žádné injekce ani medikamenty. Někdy v květnu roku 1944 dostal první záchvat a postupně potom během května a června ještě tři další. Po každém záchvatu hůře a hůře viděl a při čtvrtém záchvatu přestal vidět úplně. Jan Kamlach v tu dobu už pracoval v truhlárně a každý den chodil Stanislava navštěvovat, mohl jen k oknu, protože dovnitř nikdo nesměl. Utěšoval ho, že to bude zase v pořádku a za tuto duševní podporu mu velmi vděčí a mockrát mu za toto povzbuzování děkuje. Po těchto záchvatech Stanislavu Linhartovi doktoři Češpiva z Prahy a Maton z Francie upustili z ruky 900 cm3 krve, poté pocítil velkou úlevu, záchvaty už potom neměl a zrak se mu také začal vracet, voda z těla začala opadávat. Ten velký tlak způsobil, že  mu natlačily bílkoviny do očí.
 
Nerad o této situaci pan Linhart píše, ale tak to bylo, jak to pan Kamlach mnohokrát říkal. Stále ho chodil navštěvovat, ještě i s kamarády Budějovičáky. Ještě jednou mu mockrát děkuje a musí si přiznat, že mu to moc pomáhalo. Asi po čtyřech měsících ho dali dělat kalfaktora, měl na starosti umývárny, záchody a pořádek na celém bloku č. 17., jídlo nerozdával. Tuto práci Stanislav zastával až do doby, kdy je evakuovali, tj. do 6. dubna 1945.
  
Někdy na podzim roku 1944 komando truhlářů přestěhovali i s esesáky do města Nordhausenu, do nějaké karosárny a odtud do tábora vůbec nechodili, takže se Stanislav Linhart s Janem Kamlachem setkali až po válce - doma.
 
Ke konci roku 1944 byl nálet na město Nordhausen, a jak Jan Kamlach vyprávěl, byli s jedním Polákem schovaní v nějakém zákopu, v krytu vůbec nebyli. Polák se jmenoval, dle vzpomínek pana Linharta, Bronislav. Ještě k těm raketám, ty se montovaly v tunelu ve svislé poloze, montovali je vězni a u nich seděl jeden esesák, který dokončenou operaci přelepil nálepkou s hákovým křížem. Stejně jim rakety V2 nelétaly, (dnes jsou vchody do tunelů rozbité a chodí se tam jen po lávkách).
 

Dopisy

 
Dopisy mohli z lágru posílat 1x měsíčně a jenom v němčině. Dopisy pana Linharta skončili asi v chalupě a ani Jan Kamlach nevěděl, kde skončily ty jeho, takže žádné neměli.
 
Pak přišel duben roku 1945.
 

Cesta domů  Stanislava Linharta

 
Dne 6. dubna je z Dory evakuovali a komando z Nordhausenu také. Asi 300 vězňů naložili do nákladních automobilů a začali cestovat po Německu, nasměrovali je do Lübecku, kde se ve starých lodích utopilo mnoho vězňů, protože je Američané bombardovali. Tam se, zaplať Pánbůh, nedostali. Po Německu měli všechny národy ambasády, které usměrňovaly vězně na sběrná místa. Čechy nasměrovali do města Prenzlau, odkud si jednotlivé státy odváželi své občany domů. Pro Čechy přijela auta poměrně dlouho (nikdo o nich nevěděl), a to postupně od 18. června. Pan Linhart se dostal domů z Prahy 21. června a děkuje rodičům, že se doma mohl doléčit, a že si mohl dodělat průmyslovku.
 
Pozn. Výše zmíněné vzpomínky sepsal pan Stanislav Linhart z Lipí na základě prosby pana Kysely po pohřbu pana Kamlacha. Za nedlouho poté zemřel i pan Linhart. Pan Kysela poté dopsal vzpomínky na konec války a cestu domů pana Jana Kamlacha – svého tchána. Vzhledem k tomu, že pan Kamlach o svém utrpení a o tom, co prožil, nerad povídal, protože se domníval, že by mu to stejně málokdo věřil, přesto občas vyprávěl, avšak jen v útržcích a se slzami v očích.  
 

Cesta domů Jana Kamlacha

 
Dne 6. dubna evakuovali i vězně z truhlárny v Nordhausenu. V Halle byli vězni naloženi do zakrytých dobytčích vagónů. Soupravu tvořilo dvacet osm vagónů a celkem asi 2 000 vězňů různých národností. Pod ochranou tmy odjížděl vlak směrem na Lipsko a dále k Drážďanům a našim hranicím. Jíst dostávali kousek chleba a hrudku margarinu na den, později jen pár suchých brambor. V Bohosudově je esesáci zahnali vykoupat do malých bahnitých rybníků. V transportu propukl tyfus. V neděli 22. dubna v noci dorazil transport na malé venkovské nádraží do Žihle, kde se zastavil. V Žihli způsobil příjezd transportu obrovskou chuť zbídačeným vězňům pomoci. Lidé z okolí se snažili pomoci stravou. Zásluhou místního mlynáře pana Felixe Ježka, který na Plzeňském gestapu zařídil výměnu českých vězňů za potraviny, a pak počet vězňů zfalšoval, bylo propuštěno 27. dubna čtyřicet sedm Čechů. Vězni byli vykoupáni, převlečeni a nakrmeni. Poté se pan Kamlach se svým kamarádem vydal na cestu domů. 1. května se dostal do Netolic do rodiny Kůsů a odtud ho švagr přivezl na voze ukrytého v seně domů do Lipí. Byl nemocen tyfem a jen zásluhou statečného lékaře z Českých Budějovic byl zachráněn. Při návratu domů vážil pouhých 38 kg. Toto je jen stručný popis toho, co museli prožít.

 
Za pozornost a přečtení stojí zmínit také knihy, které popisují, jaké utrpení v koncentračních táborech museli vězni přežít:   
 
  • DORA DORA DORA Tábor utrpení a smrti - Josef Ivo Unzeitig
  • Žihle varuje - Josef Vorel
 
Zveřejněno se souhlasem rodiny pana Kamlacha.
Děkujeme za poskytnutý materiál.     

  
resized_pan Kamlach.jpg
resized_Dora.jpg
resized_žihle.jpg
27.05.2015 10:14:55
Petra Kočerová
P1010127.JPG
P1010129.JPG
P1010124.JPG
P1010123.JPG
DSC02344.JPG
DSC02365.JPG
P1010110.JPG
P1010063.JPG
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one