titul WEB.jpg

Staré pověsti lipské - Povídka první

Lipí (1).jpg
Snadno si domyslíme, podle čeho dostala osada Lipí své jméno, když tu dodnes mezi stromy kralují lípy. Dokonce střeží klid zesnulých i na hřbitově, který je nade vsí položen tak, aby nebožtíci viděli na rodnou ves … Ačkoliv náves zdobí jen kaplička svaté Anny Marie Lurdské, postavené v roce 1897, bylo Lipí nejlidnatější obcí z dubenské farnosti. První písemná zpráva o Lipí pochází z roku 1389, Kaliště jsou o deset let starší.
 

Vrácené slovo


 
„Tak co, kdy už do toho praštíš?“ zajímali se chlapi v dolejší hospůdce. Kdykoliv mladý sedlák Petr mezi ně přišel, pokaždé si ho dobírali stejnou otázkou. Tomáš se jen smutně usmál, mávl rukou a vždycky stejně řekl: „Však víte.“

„Člověče, já se ti divím,“ nezdržel se jednou ponocný Trávníček. „Chlap jak hora a nechá si poroučet od ženský.“

„Jako bys nevěděl, jak to u Petrů chodí,“ zastal se chasníka cestář Soukup.

„V každým případě si má chlap umět dupnout a zjednat pořádek,“ stál na svém ponocný.

„Ono je to těžký, strejčku,“ promluvil Tomáš. Dopil pivo a zase se zvedl. Ne, že by škudlil. Při penězích byl, protože kolikrát zaplatil sousedům i rundu. Nerad však poslouchal stále stejnou písničku.

„Kdyby holt nešlo o grunt, viď?“ nedal si pokoj ponocný.

Tomáš se počítal ke starým mládencům. Ačkoliv se dříve ženili mužští i po třicítce a sedmatřicetiletý ženich nebyl výjimkou, Tomášovi se přehoupla už čtyřicítka. Přitom děvčata o něho stála. V sousední vsi měl dokonce vážnou známost. Zdenička už si chystala svatební šaty a těšila se, že přijde do takové vážené rodiny. Petrů kdekdo považoval za dobré a zkušené hospodáře, ke kterým nebyla hanba zajít pro radu. Tomášův děda choval čtyři plemenné býky. K tomu stála v konírně taková zvířata, musel mít nějakou pověst.

Tomáš kvůli ohláškám navštívil dubenského velebného pána, oba snoubenci měli přijít na katechismus. Avšak dříve, než si farář stačil shodit z kazatelny, z veselky sešlo. „Já, nebo ona,“ dala nůž na krk Tomášovi sestra Baruška. Od začátku jeho známosti se Zdeničkou jí nepřála. Neustále na bratra naléhala, aby dal té holce pokoj, ačkoliv dívka pocházela ze spořádaného a zrovna ne chudého gruntu. Sestra se divila, proč se chce vůbec ženit. Copak mu s Kačenkou nestačí? Má doma pořádek, uvařeno, vypráno …  to je málo?

Na statku u Petrů se narodilo pět dětí. Jeden chlapec zemřel v kojeneckém věku na psotník, Jeník, výtvarně nadaný právník, nedožil dlouhého věku. Naživu zůstali tři sourozenci. Nejstarší Baruška, prostřední Tomáš a nejmladší Kačenka. Po smrti rodičů společně hospodařili na zděděné živnosti. Baruška automaticky převzala otěže a považovala zcela za samozřejmé, že sourozencům bude otcem i matkou. A dříve se děti rodičů těžko protivily, zvláště když šlo o majetek. A o ten při svatbách vždycky šlo.

Tomáš se tedy se Zdeničkou rozešel. Jako by zapomněl na přísahu, že spolu radši utečou do Ameriky, než aby se rozloučili. Do hloubi duše se styděl za svou slabost, ale nesebral tolik odvahy, aby si s milou promluvil sám. Jen jí vzkázal, aby se nezlobila a našla si jiného ženicha.

Zdenička však byla hrdá selská dívka. Vrácení slova se jí hluboce dotklo a dost dlouho trvalo, než se z takového zklamání vzpamatovala. Odpověď však nevzkázala, nýbrž napsala na papír. Klidnými střízlivými slovy Tomášovi sdělila, že se na něho nezlobí. A je vlastně ráda, že se nevzali. Alespoň poznala, v jakém nešťastném manželství by spolu žili. Do obálky vložila i stříbrný prstýnek s bílým kamínkem.

A tak u Petrů žili tři sourozenci, tři svobodní, či přesně řečeno, nevdaní a neženatí lidé, tři roboti, co šli z práce do práce. Ženské běžely v neděli na první ranní mši a Tomáš si směl zajít mezi sousedy jen občas. Pouť i posvícení, pokud je vůbec slavili, odbývali bez hostů. I vandrovní a žebráci málokdy zaklepali na vrata statku se dvěma vchody.

Zatrpklost Barušky prý vyplývala z nenaplněné lásky. Měla před svatbou, ale její nápadník se k smrti rozstonal: při práci na poli promokl na kůži. Bylo mu líto odjet od rozoraného pole, a když k „hicujícímu“ chasníkovi třetí den zavolali doktora, měl u jeho postele co dělat už jen kněz …

Nešťastná Baruška se upnula jen k práci a okolní svět pro ni přestal existovat. Dokonce Jeníkovi, už od narození ne příliš pevného zdraví, neposlala ani peřinu, když ulehl a stonal. Ze stárnoucí selky se stala hamižná ženská, jíž bylo líto každého haléře. Jestli Tomáš v hospodě vytáhl nějakou pětku z kapsy, nenastřádal si peníze z „kapesného“, které mu Baruška milostivě udělovala. Na sýpce kradl obilí a potajmu prodával.

Roky žili, aniž by se sousedy, a oni s nimi, prohodili víc než „dobrýtro“ a „spánembohem“. Dřeli a do úmoru se lopotili na největším statku ve vsi, přitom neměli pro koho. Zůstali poslední ze starého rodu.

„Baruška holt má strach, aby se statek nerozdrobil. To je celá věc,“ uhodil hřebíček na hlavičku ponocný Trávníček.

„Rodinné jmění se nesmí dostat do rukou, které ho nejsou hodny,“ zarozumoval i hostinský od Singrovky. Hleděl si spíše než hostů svého díla. Velíšek totiž zároveň krejčoval. Řemeslo by ho bývalo neuživilo a pípa taky ne.

„No, to já znám případ, kdy se kvůli gruntu oženil vlastní bratranec se sestřenicí,“ přispěchal s příkladem cestář Soukup. „Nejvíc na to doplatily chudáci děti.“

„A já vám teď řeknu, co onehdy přinesli sedláci z města,“ připojil se do debaty kovář Mugrauer. „Konal se tam velkej soud, poněvadž jeden sedlák měl dítě s vlastní dcerou. A to taky jen proto, aby se statek nedostal do cizích rukou. Jeho žena už další dítě mít nemohla, měli jen tu holku, tak vlastní tatík jí zkazil, aby byl dědic …“


napsal Jan Chmelík
ilustrace Václav Morava



Víte, o jaký statek se jedná? Pokud si myslíte, že jde o statek  "u Štětků", myslíte si to správně. Historka o sourozencích Barušce, Tomášovi a Kačence pochází z míst, kde se nyní nachází obecní Hostinec Lipenka.  
 
26.05.2015 12:26:27
Petra Kočerová
P1010127.JPG
P1010129.JPG
P1010124.JPG
P1010123.JPG
DSC02344.JPG
DSC02365.JPG
P1010110.JPG
P1010063.JPG
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one